Slovensko 2013: Vodní dílo Gabčíkovo

Publikováno: 3.2.2011

Název malé obce Gabčíkovo, nedaleko Šamorína, vstoupil do povědomí občanů středoevropských zemí – zejména Slovenska, Česka a Maďarska, jako synonymum vodního díla, jež svou velikostí vyvolává nejen pozitivní či negativní reakce, ale i mezinárodní soudní spory. I v tomto případě však platí: lépe jednou vidět, než stokrát jen slyšet.

 Čas rychle plyne a jen málokdo si dnes uvědomí, že právě před 20 lety vyvrcholil spor o výstavbu mezinárodního vodního díla na Dunaji, rozhodnutím slovenské vlády dokončit téměř hotovou stavbu podle takzvané varianty „C“. Spor, o němž vlastně dnešní mladá generace téměř nic neví. O co vlastně tehdy šlo, je nejlépe vysvětlit přímo na místě.

Přehradní hráz vodního díla Gabčíkovo leží asi 40 kilometrů jihovýchodně od Bratislavy a dostat se k ní dá buď po silnici přes Šamorín, případně na kole po dunajské hrázi, nebo v letních měsících vyhlídkovou lodí, která někdy zajíždí až pod plavební komoru, takže zážitek z plavby po Dunaji ještě umocní tísnivý pocit z hloubky mezi vysokými betonovými stěnami. Jak je vidět na fotografiích, my jsme se na hrázi zastavili za nepříliš příznivého podzimního počasí, kdy silný a chladný vítr vytvářel na přehradním jezeře poměrně vysoké vlny a odháněl hrstku okounějících turistů do tepla vyhřátých bufetů nebo zpět do výletních autobusů.

Už z dálky je vidět typická věž – dozorna, která kontroluje provoz ve dvou mohutných zdymadlových komorách, a také na horní a dolní rejdě (prostor před vjezdem do nebo výjezdem z plavební komory, kde lodě čekají před semaforem na pokyn z řídící věže, kdy mohou vplout do plavební komory). V dolní části věže je vyhlídková plošina, jež umožňuje pěkný výhled i návštěvníkům. K dispozici je dalekohled, kterým lze za jasné oblohy vidět na horizontu siluetu televizní věže Kamzík nad Bratislavou.

Informační tabule podrobně informují o technických parametrech tohoto – ve středoevropském měřítku jedinečného – vodního díla. Starší generace si možná ještě vzpomene na nekonečné diskuze v médiích o tzv. variantě C, avšak současné dorůstající generaci to už mnoho neříká. Proto si dovolím krátký exkurz do historie díla, o němž se nepochybně bude ještě v budoucnosti mluvit, jelikož rozhodnutí soudních sporů se ani po létech nenaplnila.

Zásahy člověka do přírodního proudění řeky Dunaje začaly už dávno v minulosti budováním protipovodňových hrází s cílem ochránit životy a majetek, případně získat novou půdu vysoušením podmočené půdy u řeky, případně celých říčních ramen. Koncem středověku přibyla potřeba splavnit řeku pro potřeby rozvíjející se vodní dopravy, a tak se hlavní tok řeky postupně upravoval až do dnešní trasy.

O vodním díle, které by zlepšilo průtok a zabezpečilo stabilnější plavební hloubku na úseku mezi Bratislavou a Budapeští, se uvažovalo už dávněji, ale konkrétní rysy začal tento projekt nabírat až v 60. letech 20. století. Po dlouhém posuzování různých řešení došlo v roce 1977 k podpisu mezistátní dohody, mezi tehdejší ČSSR a Maďarskou lidovou republikou, o výstavbě soustavy vodních děl Gabčíkovo – Nagymaros. Vodní díla měla plnit více cílů – ochranu před vysokou vodou, zvýšení a stabilizaci plavební hladiny podle doporučení Dunajské komise, která reguluje vodní dopravu na evropském veletoku, ale i energetické využití. Přitom horní stupeň Gabčíkovo měl přednostně vykrývat potřebu tzv. špičkové energie v obou zemích a dolní stupeň Nagymaros (obec u Višegrádu severně od Budapešti) měl sloužit jako vyrovnávací nádrž.

Celý projekt se však od začátku setkal s odporem zejména ochránců životního prostředí, kteří dokázali přesvědčit značnou část veřejnosti, až se otázka výstavby posunula do politické roviny, jako výraz odporu proti komunistickému režimu. Maďarská strana nakonec ustoupila od výstavby stupně Nagymaros, a odmítla se rovněž podílet na výstavbě stupně Gabčíkovo na společném slovensko-maďarském úseku Dunaje.

Za situace, kdy vodní dílo Gabčíkovo bylo na slovenské straně téměř hotové, přišli projektanti a inženýři s důvtipným náhradním řešením, jak obejít nesouhlas maďarské strany s výstavbou na jejím území. Tzv. varianta „C“ posunula umístění původního jezu Dunakiliti proti proudu řeky až na slovenské území k předměstí Bratislavy – městské časti Čunovo. Tím se sice původní plánované přehradní jezero – Hrušovská nádrž zmenšilo, ale umožnilo to uvést VD Gabčíkovo do provozu pouze na slovenském území. Přehrazování dunajského toku začalo v říjnu 1992 a samotná hydrocentrála byla dokončena v roce 1996 (dnes pokrývá přibližně desetinu spotřeby elektrické energie v SR).

Většinu návštěvníků při prohlídce Gabčíkova zaujmou zejména mohutné plavební komory široké 34 a dlouhé 275 metrů, v nichž se schová i velká osobní či nákladní loď. V době naší návštěvy, právě proti proudu, směřovala výletní loď Flamenco s domovským přístavem Valletta. Odkdy je Dunaj propojen s Mohanem a Rýnem, lze na jeho slovenském úseku vidět i lodě s vlajkami více západoevropských zemí včetně Nizozemí, Francie nebo Švýcarska.

Když přejdeme po přehradní hrázi s mohutným mostovým jeřábem, určeným na obsluhu hydrocentrály, dostaneme se na ostrov, vytvořený mezi starým korytem Dunaje a přívodním a odtokovým kanálem vodního díla. Leží na něm tři malé obce – Dobrohošť, Vojka (v létě do ní vede i převoz přes přívodní kanál u obce Kyselica) a Bodíky. Tento ostrov je bohatě členěn říčními rameny, jejichž zákoutí jsou skutečným přírodním rájem s bohatým zastoupením lužní flóry a fauny. Asi po dvou kilometrech se dá dojít ke staré rybářské „čárdě“, na břehu starého koryta Dunaje, která je po celý rok vyhledávanou zastávkou vodáků splavujících tento veletok. Za pozornost stojí i hráze 17 km dlouhého kanálu, který přivádí vodu k přehradě nad úrovní okolní krajiny.

Text a foto: Jiří Výborný